doktorpukavec.com — neděle 31. srpna 2026

Dovolte, abych se představil. Říkají mi doktor Pukavec — vejce, ze kterého se nikdy nic nevylíhne. A jako každé ráno vezmeme čerstvou snůšku zpráv doktora Vajíčka a prosvítíme ji proti světlu. Ne proto, abychom pana doktora uráželi — je to náš oblíbený autor. Ale protože ho poslouchají desetitisíce lidí, často našich rodičů, a ti si zaslouží vědět, co z té snůšky se vylíhne a co je jen pukavec.

Dnešní snůška má společný motiv, a stojí za to si ho pojmenovat hned na začátku, protože se pak bude vracet celý den. Doktor Vajíčko má oblíbenou dvojkrokovou figuru. Vezme někoho, kdo něco znamená — historika, generála, prezidenta — a nejdřív mu na klopu přišpendlí cizí cedulku. Titul, hodnost, metál, který ten člověk nikdy nenosil. A potom tu cedulku před vámi nahlas strhne a řekne: podívejte, vždyť na to nemá. Je to elegantní, protože strhává něco, co tam sám připíchl. Pojďme si tři takové cedulky prohlédnout zblízka.

Nobelista, který o své ceně neví

První host dne je americký historik Timothy Snyder. Doktor Vajíčko ho publiku představil jako nositele Nobelovy ceny — a pak jeho úvahu o americké politice smetl ze stolu jako nepodloženou.

Prosvítíme to. Timothy Snyder Nobelovu cenu nemá. A není to tak, že by ji mít měl a zapomnělo se na něj — Nobelova cena se za historii tohohle druhu prostě neuděluje, takže ji nemá a mít nemůže, stejně jako nemáte olympijskou medaili za nejlepší guláš. Co Snyder má: cenu Hannah Arendtové, Havlovu Cenu Vize 97 a od roku 2023 Medaili Učené společnosti České republiky. Slušná vitrína. Jen v ní žádný Nobel není.

A teď to hezké: k čemu ten přišpendlený Nobel vlastně byl? Snyder ho nepotřebuje — je uznávaný i bez něj. Cedulku mu tam připíchl doktor Vajíčko. A připíchl mu ji jen proto, aby bylo co strhávat. Kdyby řekl „historik Snyder se mýlí“, musel by vysvětlit, v čem. Takhle stačí zvednout klopu, na kterou sám nalepil papírek „nobelista“, a povídat: vidíte, ani Nobelovka není záruka. Jenže tu záruku tam nikdo nedával. Dával ji jen ten, kdo ji vzápětí bere zpátky.

Admirální generál, hodnost bez vojska

Druhá cedulka visí na prezidentu republiky. Doktor Vajíčko mu v jednom dvacetiminutovém díle hned dvakrát říká „admirální generál“ — jednou na začátku, jednou ke konci, aby to publikum stihlo pochytit. A vedle toho posadí Petra Pavla do řady s Emilem Háchou a naznačí, že Hácha byl vlastně větší vlastenec.

Berme tu hodnost smrtelně vážně, jak se u nás sluší. Admirál je nejvyšší hodnost u námořnictva. Generál je nejvyšší hodnost u pozemního vojska a letectva. Jsou to dvě různé hodnosti ze dvou různých druhů ozbrojených sil a slepit je dohromady do „admirálního generála“ jde asi tak dobře jako slepit kapitána mužstva a kapitána výsadku do „mužstevního výsadkáře“. Taková hodnost neexistuje — ani u nás, ani u nikoho. Petr Pavel byl armádní generál a předsedal Vojenskému výboru NATO; s loděmi neměl služebně nic společného.

Takže „admirální generál“ není omyl v hodnosti. Je to zase ta cedulka: přišpendlí se na uniformu titul, který zní nabubřele a přitom neexistuje, a strhne se týmž dechem, kterým se připíchl. A všimněte si — na rozdíl od zprávy o schodku nebo o generálské kariéře se tady nedá nic ověřit, protože není co. Nálepka nemá pravdivostní hodnotu. Nedá se vyvrátit stejně, jako se nedá vyvrátit posměšek. Jen se opakuje, ráno a večer, až zůstane viset. A tady nejde o pana prezidenta, tomu cedulka neublíží. Jde o to, že když se autorita ošoupe dost nálepkami, ošoupe se i vaše důvěra ve všechny autority najednou — a to už je zboží, které se prodává.

Tři roky, které byly devět

Třetí cedulka je aspoň z měřitelného materiálu, a proto na ní doktor Vajíčko skoro dostane jedničku. Řekl, že náčelník generálního štábu postoupil z brigádního generála na armádního generála za tři roky — jako důkaz, že se u nás hodnosti rozdávají jako lentilky.

Prosvítíme kariéru. Brigádním generálem se dotyčný stal na podzim 2016. Armádním generálem v roce 2025. To je zhruba devět let, ne tři. Odkud se tedy vzaly ty tři roky? Sedí — ale jen na poslední skok, z generálmajora na armádního generála. Doktor Vajíčko vzal poslední úsek cesty a vydal ho za cestu celou. Je to jako tvrdit, že jste z Prahy do Brna dojel za deset minut, protože tak dlouho vám od nádraží trvalo domů.

A tady tu jedničku nahlas přiznejme: poslední skok opravdu tři roky trval a autor si ho nevymyslel. Jen zamlčel, že před ním byla ještě dalších šest let služby. Poctivé číslo, poskládané do nepoctivého příběhu.

Rychlá jízda na závěr — a dvě jedničky

Ještě tři vajíčka krátce, a hned u prvních dvou musím pana doktora pochválit, protože kdo jen kope, kázní, a to já nechci.

Zelenskyj. Doktor Vajíčko řekl, že důvěra ukrajinského prezidenta je na historickém minimu od začátku války. Že Zelenskému důvěra klesla, je pravda — z jarního čela žebříčku spadl na čtvrté místo, za Zalužného, Fedorova a Budanova, a z jednašedesáti procent na šestapadesát. Ten propad je doložený a reálný, za to jednička. Jen to slovo „minimum“ tomu číslu nesedí: šestapadesát procent je pořád většinová důvěra. Klesl z prvního místa, ne pod zem. Rozdíl mezi „už není nejoblíbenější“ a „už mu nikdo nevěří“ je zhruba jako rozdíl mezi stříbrem a diskvalifikací.

Schodek. Doktor Vajíčko řekl, že deficit se příští rok přiblíží čtyřem stům miliard. A on se přiblíží — návrh rozpočtu na rok 2027 počítá s 389 miliardami, druhým nejvyšším schodkem v historii republiky. Tady druhou jedničku, číslo sedí a kritika jeho výše je věcná. Prosvěcování má smysl jen tehdy, když nahlas řekne i to, co prošlo světlem čisté.

Sarajevo. A jedno vajíčko na hranici. Doktor Vajíčko podal jako hotovou jistotu, že se v obleženém Sarajevu dalo za peníze přijet zastřílet si na civilisty. Jádro téhle hrozné věci není smyšlené — milánská prokuratura kauzu od loňského listopadu skutečně vyšetřuje. Jenže vyšetřuje. Podat obvinění, které teprve leží na stole prokurátora, jako prokázaný fakt, je totéž jako oznámit verdikt dřív, než se sešel soud. Tady nejde o to, jestli se to stalo. Jde o to slovo „jistě“, které si člověk připne na klopu sám.

Co z toho vylezlo

Prošli jsme snůškou a je vidět jeden vzorec zřetelněji než jednotlivá čísla. Ta nejúčinnější věc, kterou dnes doktor Vajíčko dělal, nebyla lež o generálské kariéře ani o Zelenského procentech. Byla to ta cedulka. Přišít Snyderovi Nobela a strhnout ho. Přišít prezidentovi hodnost, která neexistuje, a opakovat ji ráno i večer. Nálepku nemusíte dokládat, nedá se vyvrátit a nedá se odškrtnout v tabulce — jen tiše ubírá důvěru ze všech, kdo něco znamenají. A o to jde: až přestanete věřit historikovi, generálovi a prezidentovi naráz, zůstane vám na dosah jeden hlas, který vám to každé ráno vysvětlí. Ten svůj.

My tady budeme dělat opak. Cedulky strháváme jen ty, které si na sebe někdo připíchl sám.

Zítra ráno zase u světla, přátelé.

— Váš doktor Pukavec